Když navštívíte některou ze zoologických zahrad, dikobrazy zpravidla neuvidíte. A to zejména protože je to noční tvor. Celý den prospí proto aby v noci mohli dělat nory, všechno co jim přijde do cesty okusovat. Z toho vyplývá, že se jedná o hlodavce. A tomu je třeba zapotřebí přizpůsobit další chov.
Jeden z největších hlodavců všeobecně, dikobraz váží 15-20kg, měří 70-90cm, samci jsou větší než samice. Výběh dikobrazů by měl být zabezpečen zejména od země, ideálně kari sítěmi a to protože se ostrými drápy podhrabou úplně všude. Valná většina zoo má dikobrazy na betonovém podloží. Pokud je na takovém podloží navezena ještě hlína, písek, nebo jiný sypký materiál, v kterém mohou hrabat, je to pro ně ideální prostředí. Pokud jsou však drženi na vydlážděném výběhu, je to ideální prostředí jen pro chovatele. Dalším diskutabilním faktem je velikost výběhu. Zákonem stanové podmínky uvádějí pro pár dikobrazů podlahovou plochu 10m2. Oproti tomu například pro pár surikat by měl být výběh 9m2. Když srovnáme velikost jednotlivých jmenovaných zvířat, je zákonem daným rozměr dikobrazů velmi malý. V žádném případě nemůže být důvodem větší pohybová aktivita surikat. Dikobrazové jsou velmi akční tvorové, od stmívání po celou noc jsou v neustálém pohybu, stále mají potřebu něco okusovat, hrabou nekonečné nory. Dikobrazové srstnatonosí u nás v minizoo mají zcela přírodní výběh o rozloze 50m2, dřevěná ohrada je však napojena na elektrický ohradník, který je veden ve dvou výškách, těsně nad zemí a zhruba 50cm nad zemí. Dikobrazové si velmi rychle na možné výboje ohradníku zvykli a to do té míry, že na rozdíl od např. koní nebo přežvýkavců, jej respektují i když je vypnutý. Ohradník je napojen ne klasickým lankem, ale drátem, aby se do něj dikobrazové nezamotali. Nikdy se nám nestalo, že by utekli. V ohradě mají naši dikobrazové velmi starou vrbu. Její tvar jim umožňuje se po ní šplhat, okusovat větve. Vrba je v tomto případě ideálním stromem, protože stále velmi bujně raší, čili mají dikobrazové stále čerstvou potravu a zároveň zábavu na celou noc. Kromě okusování neustále hrabou. Jednu noc najdeme noru vykopanou na jedné straně výběhu, druhou noc je tato díra zahrabaná a vedle vyrostla nová. Přehrabávají neustále velké množství hlíny sem a tam, jsou velmi pracovití 😊
Potrava dikobrazů je velmi blízká například morčatům. Jsou to býložravci. Každý den dostávají především zeleninu, v menší míře ovoce, milují zelí, saláty, mrkev, jablka, brambory, v létě melouny. Úplnou lahůdkou a pro nás fascinující lahůdkou je cibule. Prostě si ji jen tak chytnou předními packami a s chutí ji chroupou. Ten závan když projdete kolem jejich výběhu 😊 😊 . Někteří chovatelé nabízejí dikobrazům suché pečivo, my ho vůbec nepodáváme. Navíc je důležitý neustálý přísun čerstvých větví listnaných, zejména ovocných stromů a vrb. Větve jsou velmi důležité pro zbrušování zubů, ale také pro zajištění zábavy. S ochotou přijímají také sépiové kosti.
Dikobraz je typický svými bodlinami. Původně chlupy na krku, zádech a ocasu jsou přeměněné na duté bodliny. Na ramenou a zádech jsou tenké a dlouhé, u kořene ocasu jsou tlusté, kratší, hrubé. Struktura bodlin je podobná nehtům či drápům. Není pravdou, že dikobraz bodliny střílí. Je s podivem, že toto se myslí 99 návštěvníků minizoo ze 100. Dikobraz však dokáže velmi rychle couvat a bodliny do nepřítele zabodnout a uvolnit. Tím, jak jsou bodliny tvrdé, mohou způsobit vážná zranění. Ještě předtím však dikobraz svého nepřítele zastrašuje dupáním a varovným třesením bodlin.
Dikobrazové žijí z pravidla v páru, či menších skupinách. Samice je březí poměrně dlouho a to 4měsíce. Počet mláďat ve vrhu může být 2 až 4. Mláďata se rodí právě stejně jako u morčat velmi dobře vyvinutá, mají otevřené oči, jejich tělo je pokryto měkkými bodlinkami, které velmi záhy ztvrdnou. I to je jeden z důvodů, proč zjišťovat pohlaví mláďat velmi brzy. Rodiče si mláďata velmi bedlivě střeží, stávají se tak v tomto období více agresivní. Jinak dikobrazové nejsou vysloveně agresivní zvířata, alespoň v tom smyslu, že by člověka záměrně bezdůvodně napadla. Do jejich výběhu může ošetřovatel vstoupit, ovšem za předpokladu, že bude respektovat jejich prostor. Čili vyčistit boudu, posbírat trus a v klidu odejít. Jsou známy případy i velmi krotkých, kontaktních dikobrazů, v těchto případech ručně dokrmených od útlého věku.
Dikobrazové jsou velmi houževnatí, bez potíží zvládají naše zimy. Mají možnost se schovat do zateplené boudy s vysokou vrstvou slámy, přesto se rádi vyhřívají v zimě na sluníčku. Nevadí jim ani déšť, naopak mají rádi vodu z hadice, když záměrně pod tekoucí vodu vbíhají, jejich bodliny jsou naježené a vydávají typický chrastivý zvuk jako při souboji, evidentně si vodu užívají.
Tento článek byl napsán pro chovatelský portál: www.faunaportal.cz
Text a foto: Kamila Zlámalová